Závěr - poděkování 28. 8. 2010

Organizace Bez Mámy děkuje doktoru Rastimu a jeho organizaci. Pro mne byl Rasti obrovským povzbuzením, ale i vzorem. Vidět člověka takhle se dávat druhým je úžasné a myslím, že to svědčí o jeho kvalitách a hodnotách. Jeho organizace zaplatila léky a testy v hodnotě cca 70 000 Kč.

Poděkování patří také Lukašovi Zavadilovi - kameramanovi, Jakubu Mottlovi a jeho firmě Ekoproud. Také obětavým sestrám a hlavně sestře Imaculatě. Díky taky řidiči Deovi za jeho bezpečné řízení.

Děkujeme taky naším rodinám, manželkám, přítelkyním za jejich pochopení nutnosti odloučení na tuto "krátkou"dobu.

Závěrem je taky nutno říct, že Bez Mámy se rozhodlo stavět velký sirotčinec v Mahangu. Naše rozhodnutí plyne z naléhavé situace, která byla tlumočena sestrou Imaculatou. Rozhodli jsme se i přesto, že nám chybí drtivá část finančních prostředků. Velice uvítáme jakoukoliv nabídnutou pomoc nejen finanční, ale třeba i osobní pomoci. Taktéž je třeba říct, že hledáme dobrovolníky.

Asante sana

poslední zastavení Mshewe 21. 8. 2010

Dispenzař a misijní dům v Mshewe nás uchvátil, protože byl situován trošičku jinak, než jsme byli zvyklí. Dispenzář byl totiž mezi dvěma vesnicemi. Kde oko dohlédlo, nebylo žádné pole. Člověk skoro měl na procházce strach, že na něho z dvoumetrové trávy vyskočí lev. Nebojte, ovšem že nevyskočí, protože již byli všichni snězeni, nebo alespoň pobiti.

Když jsme přijížděli k dispenáři, tak se nám vyskytl již tradiční pohled.Zástup  lidí, kteří někteří z nich přišli už den předtím. To jen pro jistotu, aby se na ně dostala řada.

Poté co jsme vybalili léky, tak nám již začala rutina. Uzpůsobit ordinace k přijímaní pacientů, vytvořit lístkovy systém pro pacienty. Tentokrát překladatelku a kolegyni doktoru dělala sestra Mariagoreti. Velice příjemná, snaživá, učenlivá řeholní a zdravotní sestra. Ubytování jsme byli přímo v dispenzáři a spali jsme na nemocničních postelích. Vyspali jsme se vždy náramně...

Druhý den, měl Rasti velmi škaredý případ. Čtyřleté dítě bylo přímo tragicky podvýživene. Mělo váhu pouhých 10 kg. Maminka opět říkala, že dítě jí v pořádku. 1x denně rýži. Co dodat?

okolí dispenzaře

V Mshewe jsme léčili 3 dny. Měli jsme tu čest léčit cca 300 pacientů.

Hasamba 15. 8. 2010

Hranice Tanzanie-Zambie

Na cestě z Mahanga do Hasamby jsem udělali ještě návštěvu v Zambii v Mambwe. Sestra Imaculata to zařídila jako obvykle skvělé. I když nějaké chyby to mělo. Jako nejvýraznější chyby byla ta, že řidič ani sestra Friska, která nás doprovázela neměli sebou pas. Což je na mezinárodní hranici problém. Tak jsme je trošičku napůl oficiálně propašovali do Zambie. Sice vyjednávaní s celníkama trvalo 3 hodiny a Rastiho asi z toho začal bolet zub, ale vše nakonec dobře dopadlo.

Cesta trvala déle než jsme si mysleli. 100 km trvalo 3 hodiny po prašné cestě. Takže jsme byli vydrkotaní až až. Přijeli jsme do krásneho místa, kde bylo zdravotní a duchovní křesťanské středisko. Vůbec tahle oblast je oproti Tanzánii méně obydlena a je téměř celé křesťanské. No a když jsme přijeli, tak o naši návštěvě nikdo nevěděl. Ale nakonec jsme našli opět misijní dům tanzanských sestrer a sestra Friska vysvětlila o co jde a už jsme měli ubytování. Rasti hned vyrazil do "nemocnice" na inspekci. Byl překvapen, že zásoby léku jsou dastatečné, ale naprosto chybí personal. To je přesný opak Tanzánie. Proto plánujeme, že by jsme posílali dobrovolníky ze zdravotnictvi i do tohoto zařízení. Snad i přednostně. Toto místo na mne působilo velice příjemně neboť všude byly vzrostlé stromy, což vrhalo příjemně chladný stín.

Druhý den dopoledne jsme již však museli vyrazit na cestu zpět, neboť jak jsme tušili, čekalo nás dohadování a pašování na hranicích :-)

Na hranicích to byla opět švanda. Odmítli jsme zaplatit za nové vstupní víza do Tanzánie což bylo 50 USD na osobu. Úřednici a celníci nechápali naši opovážlivost, ale nakonec se nám to podařilo. Až nejvyšší šéf celnice nám zrušil původní výjezdní razítka z Tanzanie, což znamená, že dle pasu jsme v Zambii nikdy nebyli. Co na tom, že máme Zambijské víza. Přesto tímto posílám tomu celníkovi naše díký.

A už jsme upalovali co nejrychleji do Hasamby. Sestra Imaculata nám volala ať jsme tam na čas. Což jsme moc nechápali, protože v Africe platí tzv. africký čas. Což znamená, že jedna hodina není žádná míra. No když jsme přijeli, tak jsme pochopili. Před dispenzářem se táhla fronta asi dvou set lidí, kteří měli zdravotní problém. Neváhali jsme. Vyložili léky z auta. A šlo se na věc.

Bohužel lidi bylo tolik, že byli na sebe škaredí. O tom, že by čekali v řadě se moc říct nedá. Spíše kdo měl ostřejší lokty, tak ten se prodral blíž ke dveřím do ordinace.Proto jsem se naštval a zavedl lístkový sýstem. Líde to z počátku moc nechápali a i když měli číslo 125 což znamenalo přijít na řadu až za 6 hodin, tak dokázali stát u dveří a strašně se divit, že je nepustíme dovnitř. Později to však pochopili a vše se ustálilo podle našich představ a i k jejich spokojenosti. 

Na doktora Rastiho čekala posila a to v osobě svérazné sestry Flory. Která měla zdravotnický titul něco mezi zdravotní sestrou a doktorem. Rasti ji na konci dne popsal slovy, že je to zdravotnická hvězda. V nemocnici Igogwe vykonává práci skoro za doktora.

Tady ještě Rasti pracuje se sestrou Florou

Na druhý den když  jsme viděli kolik přišlo lidí, tak jsme se domluvili, že Rasti a Flora budou ordinovat zvlášť. A ze mne se stal přijímací pracovník. Pár slovíček swahilsky už umím, tak jsem měřil tlak, teplotu, tep atd. Pro mne to byla zajímavá zkušenost a myslím, že i pro afričany :-)

A lidí bylo pořád víc a víc, proto jsme končívavali hluboko za tmy. Jelikož v Hasambě není elektrický proud, proto jsme ordinovali při svíčkách - tedy čelovkách.

A další den ráno se opakovalo to samé. Fronty jako kdysi u nás na bananány, cihly, či škodovky

Takhle jsem tam pracovali 3 dny. Ani nevime kolik lidi přesně jsme léčili, protože jsme snad do tolika z únavy ani počítat neuměli. A teď vážně - za tyto dny jsme měli cca 540 pacientu. Od nejtěžších případu HIV v kombinaci s malárii či tuberkulouzou atd. Ve všeobecnosti se dá říct, že metlou jsou sexualně přenosné  nemoci. Hlavně tedy HIV a syfilis. Přišlo mi, že každý druhý měl malarii. Hodně lidí má problémy s klouby, toť z důvodu celoživotní těžké práce a špatné výživy. Někteří pacienti byli doopravdy k pláči. Jako jedná paní, která měla tuberkulózu zad a už nemohla chodit. Jen se plazila po zemi. Rasti se rozhodl ji zaplatit léčeni v nemocnici Igogwe. Jsme ji nacpali to našeho, již tak plného auta. Krabice s léky jsme si vzali na klín ať nemocna paní může najít sobě pohodlnou pozici v zadní části auta.

za Rastiho hlavou jde vidět tvář oné nemocné paní

Chuděrka po dvou hodinách upadla z bolesti do nějakého transu a po další hodině jsme dojeli do nemocnice Igogwe. Bohužel, ať se snažili výtahnout pacientku tamnější zdravotníci, jak se snažili, tak jim to nešlo. Jeden ji tahal za ruce, druhý za nohu no hrůza. Rasti to už pak nevydržel a vytahl ji sám.

tady je ji už lépe

A aby to nevypadalo, jako že jenom pracujeme, tak jsme si našli taky čas na sebe. 7 km od Hasamby je druhý největší meteorit na světě, tak jsme se jeli na něho kouknout.

s meteoritem jsou vyfoceni 4 ufouni. z leva - Michal, Kuba, Rasti a Lukas :-)

A dovoli jsme si také zajet na večerní koupáni k jezeru Nyasa tedy Malawi. Mattema beach je fantastická. Rasti když mě v čechách poprve potkal, tak se hlavně ptal jeslti jsem se koupal v jezeře Malawi. To z důvodu, že je infikováno nemoci Bilharziozou. Což jsou asi nějací mikrobi, kteří se dostanou při koupáni do těla a pak dělají velkou neplechu. Rasti mě tedy v čechách strašil, že nejspíš do několika let umřu. No a co se stalo když  jsme přišli na břeh jezera Malawi společně s klukama a Rastim?

Rasti tam vlezl. Byť ze začátku jen po kolena, ale pak tam s nami plaval jak ryba ve vodě. Ono totiž když na člověka dýchne pohoda z pláže, blízke Livingstone moutain, lodě na jezeře, tak se málo kdo udrží na pláži a vodu vynechá.... :-)

Na večer jsme si zašli ještě do africké "restaurace" na rýži a fazole. Rasti nám dával školení o případných nemocech, jaké lze jen chytnout v takové chatrči, ale nakonec jsme si všichni bez vyjímky pošmákli :-)

Vesnička Mattema je na břehu jezera Malawi a nedaleko je i státní hranice s přechodem do státu Malawi. Projevili jsme chuť se podívat na hranici. A když jsme byli na místě, tak jsme projevili i velkou míru odvahy a vydali se na druhou stranu tj. malawskou bez toho, že by jsme se zastavili za celníkama pro razítka. Já, když jsem byl v území nikoho, tak jsem zjistil, že nemám u sebe ani pas, neboť jsem ho nechal v autě. To jsem znejistěl. Přece jenom být na území afrického státu bez dokladů se nemusí vyplatit. Tak všechny tři kluky nechal pokračovat a já se vydal s kamennou tváři zpět přes tanzanskou hranici. Naštěstí si mne nikdo nevšiml a došel jsem zdárně k autu. Kluci tedy došli až do Malawi :-)

toto  je kampaň proti šíření HIV :-)

Z Mattemy jsme se vydali na naši poslední štaci. Misijní stanice a dispenzář někde 30 km západně od Mbeyi. Toto ztracené místo má název Msweve. To bude v dalším a posledním díle. Děkuji, že jste se pročetli až sem.

Mahango 11. 8. 2010

Skoro bych řekl, že v Mahangu nic nového.

Od Března v Mahangu nepršelo a lidé musí chodit strašně daleko, aby měli alespoň špinavou vodu. Jedna politická zpráva přesto je. V komunalních volbách nezvolili starostu, který usiloval o prodloužení mandátu, ale úplně jiného člověka, ale to vás myslím nebude moc zajímat :-) Co se týče našeho projektu, tak za několik měsíců se nám podařilo nainstalovat skla na okna v malém sirotčinci i v domě sester. Podařilo se nám také nainstalovat 5000 L sud na vodu, který zadržuje dešťovou vodu. Což lidem kolem domu sester moooc pomáha. Také se dodělal cihlový plot mezi domem sester a malým sirotčince, které slouží výhradně jako bezpečnostní prvek. V slepičárně, kterou jsme pomohli postavit skupině Tupentane, jsou konečně slepice :-) a ne kozy. Sirotkům v malém sirotčinci pomalu sháníme adoptivní rodiče, tak i tam se situace lepší. Kameraman natočil rozhovory se sirotkama, které vystavíme na náš web. Ve školce akorát probíhalo školení učitelů z mateřských školek, které zorganizovala kanaďanka Debora.

V misijním domě nás pak, k mému smutku, nepřivítala sestra Dorotea, která byla na tři měsíce odvelena na jiné místo. Jinak nás čekala stará dobrá sestava sestry Honesty a Blandýny. Navíc tam byla i sestra Priska, která měla být naší pravou rukou-průvodkyni, ale protože neuměla anglicky, tak její přínos byl diskutabilní. Druhý den ráno, jsme se vydali navštívit diecezní nemocnici v Igogwe, kde jsme se ještě několikrát vrátili, a tam jsem udělali malou prohlídku, aby doktor Rasti věděl co a jak.

Přesto, že se jednalo o špičkové zařízení, tak doktor Rasti někdy, žasl nad tím jaký přešlap se dá udělat. Třeba u miminka, které bylo spálené na 30% těla a bude bojovat o život, tak ho přikryli špinavou dekou.

Nikdy jsme taky nechápali, jek dnešní svět může nechat umírat děti hlady např. na kvašiorkor. Doktor nechal mamince cca 35 USD ať mu kupuje nějaké kvalitní potraviny, jinak že z ryže umře...

U této nemocnice mají také sestry zřízený sirotčinec pro 50 miminek. O tyto miminka se stará jen jedna sestřička, tak jsem mama mkuu přislíbil, že budeme hledat dobrovolnici, která by jela do tohoto sirotčince pomáhat.

 Tyto miminka ztratily rodiče převážně, kvůli úmrti rodičů na AIDS. A tyto děti až trošičku dorostou tak budou přestěhovány do velkého sirotčince v Mahangu, které Bez Mámy začíná stavět. Začíná stavět z naléhavé potřeby a bez peněz, takže jsme nejenom my v očekávaní.

na navštěvě u Biskupa

Také jsme přijali pozvání biskupa diecéze Mbeya, který nám vyjádříl svůj dík a podporu za vykonanou a v budoucnu vykonávanou prací.
Poté jsme odpoledne trávili ve státní organizaci na distribuci léků, kde organizace Rastiho - International Humanity utratila spoustu peněz, aby jsme mohli zdarma léčit potřebné lidi. Vyúčtováni předložíme později.
A druhý den ráno jsme začali, tedy hlavně sám doktor Rasti a sestra Honesta, která je zdravotní sestrou, léčit.

Navšívili jsme také základní školu v Mahangu, kde jsme koupili lavice. Jak vidíte, mohli jsme jich koupit více, protože děti se až roztomile mačkají. Ale naše finanční prostředky jsou více než omezené, tak děti se budou muset mačkat i v budoucnu...

Rád bych se také zmínil o kráse a divokosti Afriky. V případě Afriky může první dojem klamat. Obě fotky viz. níže mají něco do sebe.

Na této fotce jsou tři osoby, které jsou vcelku nezajímavé já, Lukáš, a Rasti. Ale právě ta divokost a krása Afriky spočívá ve čtvrté osobě. Tou byla smyslná španělka Bianka. To jsem tak jednou vyšel z misijního domu - čili kláštera - a venku u školky byla Bianka v šatu domorodých masajů. Její plavá hříva mě samozřejmně upoutala a nedalo mi, abych se neoptal co že dělá taková žena na tomto konci světa?. Prý, že má ráda děti, tak pomáha v nějaké masajské vesnici cca 20 km od Mahanga. Poslední věta by byla jen o tom, že mně potěšilo,že se při focení otočila na mou stranu.

Druhá fotka je taky krásná, ale i v celku tragická. V chatrči bydlí starší člověk, který je naprosto sám. Nikdy se neoženil a neměl žádné děti. Bohužel má od mala dětskou obrnu, což mu ze život dělá ještě těžší. Potraviny se snaží vypěstovat na záhonu před chatrči. Ještě má někde i větší pole, kde může pěstovat kukuřici, ale co se mu stav zhoršuje, tak už tam nedoleze ani po čtyřech. Ten záhonek co má před chatrčí je taky diskutabilní, protože když si něco vypěstuje, tak mu to příjdou sníst jeho sousede. S hladovým žaludkem se už asi naučil žít. Sem tam mu sestry donesou jídlo z misijního domu. Jsou to totiž také sousesedé - na 10 m. Problém je, že se blíží období dešťů a starci na té chýši padá střecha. Má strach, aby tam neumřel promočený jako pes. Nikdo mu ve vesnici nechce pomoct. Tak se obrátil na nás, aby jsme mu zaplatili alespoň novou slaměnou střechu. Jsou to dilema, když chceme stavět velký sirotčinec....

Toto je náš Chache. Sirotek, který pobývá v malém dispenzaři pokud není ve škole. Chce se stát doktorem, proto se cítil jako ryba ve vodě, když mohl pomáhat doktoru Rastimu. Měřil tlak, teplotu, puls atd. Snad mu nadšení a píle vydrží. Prospěch ve škole má výborný akorát angličtinu by měl zlepšit. Bohužel ještě nemá adoptivní rodiče...

Jednoho dne k nám přišla jedna mladá žena s miminkem na zádech v šátku jak je zvykem v Africe. Jak jej sundala tak jsme hned věděli že je zle. Miminko mělo totiž nemoc hydrocefalus, což je z mého laického pohledu nemoc, při které se zvětšuje lebka postiženého kvůli nitrolebečního tlaku. Rasti zůstal klidný a říkal, že se to dá celkem v pohodě léčit. Tak během odpoledne jsme zařídili následný převoz do hlavní nemocnice v Daru a následnou operaci, kterou měla hradit Rastiho organizace. Převoz byl naplánován, až za dva týdny na naší cestě zpět.

Tady miminko žilo. Máme film ve, kterém maminka vysvětluje jak se žije s takovým mimčem. Přemýšlíme, že jej uveřejníme na našem webu. Bohužel po třech dnech co jsme odjeli z Mahanga nám volali, že miminko zemřelo. Nevím jak kluci, ale já si to trošku oplakal :-( .
Sestru Honestu jsme zanechali v jejím dispenzaři dobře vybavenou lékama, alespoň na několik měsíců. Snad to tedy pomůže co nejvíce lidem. Za 4 dny v Mahangu doktor Rasti a Honesta ošetřili cca 200 pacientu. Děkujeme !!! A vyrážíme na další štaci. Tou je středisko v Hasambě. Blízko Mbozi.